Reportáž psána na Lefkadě
Odjezd: Na cestu je dobré se pořádně vyspat, proto beze spěchu kolem šesté ráno vyjíždíme z malé vesničky u Nitry. Vědomi toho, že v Maďarsku je dražší benzín, dočerpáváme nádrž našeho Golfa do plna v Bratislavě.
Maďarsko: Za přechodem Rajka si kupujeme za 7.50 euro maďarskou dálniční známku. První překvapení: po nahlášení čísla vaší espézetky dostanete místo samolepky jenom jakousi účtenku, kterou si musíte pečlivě uschovat. Na dvou benzínkách, kde pak stavíme, je už znát, pro jižní oblasti asi typický, pokles kvality co do hygieny. Jinak dálnice, až na malý opravovaný úsek, jsou zde opravdu dobré.
Srbsko: Tato země zprvu mile překvapila. Jako „účastníky zájezdu“ nás před léty strašili, že pokud nevykonáme potřebu na Bačka Topola, tak už žádna „civilizovaná“ možnost dále nebude. Za tu dobu kolem hlavního tahu Novi Sad – Beograd – Niš vyrostla poměrně hustá sít stanic OMV a Shell, kde s povděkem dočerpáváme levnější PHM a občerstvujeme se. Platíme kartou, ale berou i eura, stejně jako na mýtnicích, kde už jsou ceny povětšinou transparentně dány, většinou 2.50 až 3.50 eur za úsek. Co však zatím chybí, jsou kvalitní cesty. Až do Bělehradu jedeme mnohem pomaleji, je tam mnoho oprav a příprav na rozšíření úseku do parametrů dálnice.
Bělehrad: Průjezd velkoměstem je poněkud nervní, hlavní tepna je přeplněná. Tady už se setkáváme s klasickým Balkánem – policisté číhají na vaši chybu. Mně se ji podaří udělat, když předčasně odbočím na Niš a pro hustý provoz se mi nepodaří zpátky vtěsnat do jízdního pruhu.
Za několik metrů ujetých v odstavném pruhu mi „ramena spravedlnosti“ vyměří astronomických 175 eur pokuty! Pochopím, že se jedná o komedii a když po krátké polemice v ruštině, která se mi zdála pro komunikaci nejvhodnější, druhý z policajtů odchází „sepsat protokol“, vytahuji 20 eur a nabízím svou cenu za spácháný skutek. Policista jen zamručí, vrátí mi řidičák a my konečně můžeme pokračovat na Niš. Setkání s loupežníky tak končí relativně dobře, každopádně, buďte opatrní a mějte sebou pro tento případ drobnější bankovky než sto eurovky!
Niš: Cesta od Bělehradu na Niš je zprvu sice hrbolatá, ale pak už ve velké pohodě, krajina je opravdu překrásná. Když přejíždíme řeku Južna Morava, tak se již cítíme jako doma. Občas se zavěsíme v bezpečné vzdálenosti za netrpělivější řidiče povětšinou z Německa a kilometry na tachometru rychle přibývají.
Makedonie: Makedonie má dále poněkud drsnější ráz - přejeté medvídě v příkopu u cesty hovoří za vše. Je ještě hornatější než Srbsko, plné horských serpentin, a také o poznání chudší. Na mýtnicích je to většinou výhoda – za euro bez lístečku nebo za tři s potvrzenkou.
Evzoni: Kolem jedenácté večer dorazíme konečně na řecké hranice a můžeme si oddechnout, ve vzduchu se vznáší, pro tuto zemi charakteristická, nepřehlédnutelně uvolněná, atmosféra. Bez obav už bychom přespali na nejbližším opočívadle, ale máme ještě sílu pokračovat a touhu zase vidět moře, takže vyrážíme na Thesaloniki a v duchu smekáme nejen před soluňskými bratry Cyrilem a Metodějem, ale všemi, kteří v dávných dobách urazili tuto vzdálenost divočinou pěšky, či na oslech.
Egnatia Odos: Celá trasa se vyznačuje jednoduchostí a povětšinou dobrým značením, i když využíváme také navigaci, která se ukazuje být, zvláště v noci, dobrým pomocníkem - je velmi užitečné vidět, kam se neznámá cesta ve tmě stáčí. Na rozcestí blízko Soluně zamíříme na Athény na jedinečnou dálnici A2-Egnatia Odos v délce čtyř set kilometrů. Míříme na Ioaninu a Prevezu. Mějte na paměti, že přes svou skvělost má tato trasa dvě zásadní vady – žádné benzínové stanice a minimum odpočívadel , a to v obou směrech. Nechcete-li ztrácet čas sjetím z dálnice, je dobré hned za Evzoni dotankovat nádrž.
Ioanina-Preveza: Několik hodin po půlnoci nastupuje krize a chuť to někde odstavit, dostavuje se otupělost. Cestu pohořím vám budou spestřovat stále více se vyskytující tunely. Máte rádi tunely? Já už ne. Na trase jich najdete téměř padesát a ke konci je to až docela otravné, zvláště, když některé mají i čtyři kilometry.
Když konečně dorazíme kolem čtvrté ráno k moři, o oživení dávkou adrenalinu se nám postará navigace. V bezmezné důvěře odbočím jí zvolenou trasou z hlavní cesty a ocitáme se na prašné hrbolaté, snad ani ne cestě, vinoucí se skalami a temnou pustinou, z které na nás občas svítí oči blíže neurčených živočichů. Návrat na hlavní cestu je po deseti minutách „zkratky“ velkou úlevou, ale podvozek auta utrpěl pár nepříjemných škrábanců.
Lefkada: Na ostrov se dostáváme za poplatek podmořským tunelem a já doufám, že je na cestě poslední. Zakrátko jsme v hlavním městě, kde právě končí noční život a kupujeme pro jistotu mapu ostrova, navigaci už plně nevěřím. Zamíříme na Agios Nikitas a obavy se brzy naplní – navigace nás posílá další zkratkou do džungle, kde je sice asfaltka, ale široká maximálně pro jedno auto a to ještě s pohonem 4x4. Spadané subtropické dřeviny a silná pavoučí vlákna vinoucí a lesknoucí se v záři reflektorů přes cestičku mne donutí instinktivně uzamkout dveře. V autě nicméně narůstá panika a manželka s dcerou dostávají bolení břicha.
Konečně se doškrábeme do miniaturní vesničky či spíše seskupení domů, které ani na mapě nebylo zakreslené a já se vzbouřím proti navigaci. Jat novou dávkou adrenalinu, prostuduji důkladně mapu, vrátím se krkolomnou autostezkou zpět a umíním si, že od hlavní cesty se již na krok nehnu. Ale v nejbližím městečku se nechám napálit do třetice a ještě jednu čtvrthodinku se vymotáváme z neuvěřitelně úzkých uliček(k velkému znepokojení jistého mileneckého páru, který několikrát nechtěně vyrušíme, jezdíce neustále dokola).
Kemp: V pět ráno dojedeme k cíli – kempu ležícího asi kilometr nad Agios Nikitas. Nachází se hned u cesty v těsném sousedství s benzínovou stanicí, která je jediná v širokém okolí. Naštěstí je otevřeno nonstop a jednoduchou angličtinou se domlouváme na ceně – 35 eur za stan, auto a tři osoby. Pro tuto chvíli jsme spokojení, takže vypustíme z obalu náš samorozbalovací stan, nasoukáme se do spacáku a po pár hltech domácí slivovice na oslavu šťastného příjezdu upadneme na několik hodin do bezvědomí.
Privat: Po probuzení a návštěvě společných sociálních zařízení se však shodneme na hledání jiného ubytování. Mnohým kempovým hostům chybí základní hygienické návyky a personál se v tomto ohledu také zřejmě neangažuje. Také náš stan je umístěn asi v blízkosti trativodu, zaplavován pravidelně vlnami žumpového puchu, což ale v Řecku není nijak vyjímečné (díky úzké turecké kanalizaci – z toho důvodu, pokud to ještě nevíte, nesmíte házet papír po použití toalety do záchodu, ale do koše na odpadky!).
Domluvíme se, že nad 50 eur za noc nepůjdeme a vyrazíme do nejbližšího okolí pátrat po cedulích „rooms to let“. Na druhý pokus dostaneme nabídku na jednu noc, ale to je nic, vracíme se tedy do kempu a tam si všimneme tabulky, že informace o ubytování získáme právě na přilehlé benzínce. Obsluhující pán na mne spustí anglicky něco ve smyslu, že vedle a otevírá dveře v druhém křídle čerpací stanice.
Zprvu se domnívám, že tam je někdo, kdo mi to blíže vysvětlí a pak s překvapením zjišťuji, že mi nabízí pěkně zařízený trojlůžkový pokoj s přistýlkou, s výhledem do kempu, s malou kuchyňkou, ledničkou a sociálním zařízením. Když nám sdělí cenu 40 eur za noc, tak se nevěřícně ujišťujeme: 40?! Wow! Takový luxus oproti kempu a jen o 5 eur navíc a o dvacet metrů dál! Nadšeně se domlouváme na 8 nocích a dáváme 320 eur na dřevo. Na dveřích pokoje totiž visí oficiální ceník, který pro srpen stanovuje taxu 60 eur za noc. Asi bylo přece jen dobře, že jsem si na shánění ubytování vzal své oblíbené tričko, kterým domorodce ujišťuji, že Řecko mám opravdu, ale opravdu rád….
Pefkoulia: Takže vzhůru na pláž. Jako první navštívíme Pefkoulii, což je několik kilometrů cesty zpátky směrem k hlavnímu městu. Leží přímo u hlavní cesty, kde se dá dobře zaparkovat v rámci odpočívadla a stačí sejít pár desítek metrů po srázu dolů. Jsou tam slušné vlny, barva moře je neuvěřitelně tyrkysová a voda příjemně osvěžující – při venkovních teplotách lehce přes třicet ve stínu má asi 26-27 stupňů, takže žádný příkrý rozdíl. Je tady ale dosti plno a z moře čouhají velké balvany, takže po pár hodinách jdeme zkoumat městečko.
Agios Nikitas: Ze všech letovisek zatím to nejmenší, co jsme viděli. Od malé pláže dole vede skutečně jen asi dvousetmetrová promenáda lemována obchůdky a taverničkami. Je však vidět, že přes zdánlivou prťavost jsou ubytovací kapacity v blízkém okolí značné. Stovky aut jsou všude nahoře kolem cesty, parkuje se klasicky kde se dá a na mnoha autech je vidět, že ne každý zvládá vyhýbat se na centimetry přesně.
Vychutnáme si večerní large draught beer u plážového baru za poněkud přemrštěných 5 eur (běžně 2.50, lepší bude zajít jinam), dcerka mojito za 9,- (je vidět, že s námi zmítá eufórie) a gyros speciál za 7.50 , což je také úlet neboť oproti pitagyros za 2.50 se to liší jenom tím, že vám ho donesou na talíři s malou oblohou. Nicméně, gyros z modré taverny je opravdu delikátní a tím Agios Nikitas máme prošláplý.
Milos: Někteří cestovatelé tvrdí, že pláž Milos je na Lefkadě nejkrásnější. Mají pravdu, to musíte vidět. Když půjdete promenádou v Agios Nikitas dolů, tak po malé chvíli uvidíte vlevo odbočku s cedulkou „beach Milos“. Po pětiminutovém výstupu na hřeben uvidíte překrásnou kilometrovou pláž, která může být liduprázdná i poněkud obsazenější, záleží na okolnostech. V srpnu je na Lefkadě opravdu nejvíce slyšet italština a řečtina neboť se tvrdí, že tito národové mají právě prázdniny. No, nevím. Důležitější, co do této pláže, je asi počasí. Pokud jsou na moři vlny, doprava čluny z Agios Nikitas se nekoná nebo je minimální a ne každému se chce podnikout v horku takovou tůru. Je třeba dalších pět minut sestupovat po příkrém svahu a jen tak v sandálcích je to trochu o hubu. Od schodů, kde bývá nejvíce lidí, pak dalších pět minut pískem na druhý konec pláže. Tam se často vyskytují nudisté, ale od stydlivějších v plavkách nejsou nijak výrazně separováni, je to jedno z mála míst v Řecku, kde to tak jde.
Cesta zpátky je samozřejmě po celodenním slunění a koupání ještě náročnější. Počítejte až s půlhodinou, skaliska útesu doslova žhnou a je nezbytné pamatovat na vodu, aby vám nějaká zbyla. Nejste-li zvyklí a bude se o vás pokoušet infarkt, viď, Helenko, je asi lepší počkat si na člun a za 6 eur se nechat dovézt do Agios Nikitas. A tak jedinou vadou tohoto místa je fakt, že na úbočí nad pláží vyrostlo několik luxusních vilek, které ruší zdejší rajskou pohodu.
Vasiliki: Jeden den se rozhodneme nechat naší pokožku odpočinout a objet celý ostrov. Vydáme se horskými vesničkami na jeho dolní konec a u cesty objevujeme četné stánky s místními produkty, zejména medem a olivovým olejem. Sklenici medu vonícího tymiánem si za 10 euro u milé stařenky kupujeme, ale půllitrovka domácího oleje za 5 se nám už zdá příliš. Celý ostrov je krásně zelený, je to velký rozdíl oproti Krétě nebo Rhodosu, a to tady přitom nemají žádnou řeku. Olivovníky pokrývají celá úbočí a všude ve vzduchu jsou cítit vonné byliny, zejména oregáno, šalvěj a tymián, často tedy rezignujeme na klimatizaci a jezdíme s otevřenými okénky, tohle doma v Karviné opravdu nezažijeme.
Známé letovisko Vasiliki se ukazuje jako nezajímavé, pokud vás to tedy nebere na vodní sporty, jako windsurfing nebo „zábavy“, kdy vás za 5-10 euro chvíli smýkají za motorovým člunem na čemkoliv. Prostě taková ospalá díra v zálivu, s mořem už ne tyrkysovým, ale spíše přehradu připomínajícím.
Nidri: Vydáváme se dále na velké letovisko Nidri. Moře na této druhé straně ostrova je opravdu nesrovnatelné s nádherou kolem Agios Nikitas. Je temné, v zátokách až stojaté s bažinnatým povrchem a je tu mnoho lodí. Městečko samotné je klasickou dlouhou „štráse“ u pláže, s bezpočtem obchodů a restaurací. Oproti minulým návštěvám Řecka se zdá, že prudce ubylo tzv. značkového zboží, povětšinou z Turecka, které se zde nikdy moc neřešilo, a to pro nás byla jediná známka krize, kterou jsme tu zaznamenali, nepočítáme-li pořádně drahý benzín, povětšinou přes 1.50 za litr bezolovnaté 95-ky.
Waterfals: Kousek za Nidri jsou vodopády, směrovou cedulku v městečku jistě uvidíte. Cesta do hor vede kolem ovocných sadů a olivových hájů a manželka s dcerou propadají kouzlu volně rostoucích limetek u cesty. Jak se později ukáže, byly to částečně i nezralé pomeranče. Samotná procházka k vodopádům je příjemná, toho dne bylo pětatřicet ve stínu, mírně stoupající kolem vyschlého kaňonu vymletého za milióny let do pevné skály. U nás by se to jistě nesmělo a pro samé zákazové cedule by nebylo vidět na krok, ale nahoře v jezírku, kde i v tomto suchém období stále trochu vody po skále stéká jako vodopád, se lidé bez problému svlékají do plavek a koupou. Voda je příjemně svěží, tak se nežinýrujte. Škoda jen, že vandalismus v podobě vyrytých a vysprejovaných nápisů se nevyhýbá ani tak krásným místům a že Italové jsou opravdu dost hluční.
Lidl: Okružní cestou kolem ostrova (nějakých 100 km) narazíme na v Řecku asi nejrozšířenější supermarket, ležící cestou z Nidri do Lefkady, hlavního města Lefkady. Byla by škoda si odsud neodvézt to, co mají Řekové rozhodně nejlepší – panenský olivový olej. Dvoulitrovka nejlevnějšího a na první pohled výborného vychází na 6.50 euro, za to u nás seženete tak sedmičku ne moc kvalitního bez chuti, zato místní je fantastický a dodá vaším pokrmům charakteristickou lahodnou příchuť. Důležité je, aby jste na láhvi mezi řeckými nápisy objevili slovo PARTHENO (panenský) a olej byl viditelně tmavězelený a hustý, proto je lepší koupit jej v průhledné plastové láhvi, než v plechovém kanystru.
Egremni: A dalšího dne zase vzhůru k moři. Na pláž Egremni se vydáváme jako na třetí. Je to asi půl hodiny cesty z Agios Nikitas a je rovněž překrásná a obrovská, pro všechny dosti místa. Jenom s parkováním je problém. Většina z návštěvníků ušetřila 5 euro za parkování na placeném úseku nad pláží a stojí kolem cesty vysoko nahoru na serpentinách. Tady si každopádně uděláte maturitu z ovládání vašeho vozu, s některými auty se musíme minout na milimetry. Svízelnost ostře klesající úzké cesty na úbočí znepříjemňuje bílý vápencový prach, který zcela pokrývá všechny vozy, které tu už nějakou dobu stojí, za chvíli jej máme všude. Otočit se nazpátek se zdá nemožné, opravdu klaustrofobní záležitost.
Přístup na samotnou pláž také není pro slabší povahy – cestička po útesu dolů náhle končí a pod vámi je asi třicetimetrová propast, kterou musíte zdolat po příkrých dřevěných schodech, které, ač nejsou široké, statečně nesou desítky lidí deroucích se v obou směrech. Snažíme se usilovně věřit v solidnost práce řeckých řemeslníků, ale moc nám to nejde, některá prkna se zdají být příliš tenká a povážlivě se prohýbají, a to rozhodně nepatříme k těžké váze. I půlkilometrová cesta pískem nám dává docela zabrat, ale stojí to za to, máme kus pláže jenom pro sebe. Voda je opět neuvěřitelně bazénově modrá a teplá. Výstup zpátky je opět náročný, ledové frapé v taverničce nahoře na skále se ukazuje nezbytným mezipřistáním, je tu však jedinečný výhled na pláž hluboko dole.
Gialos: O pár kilometrů blíže, než Egremni, čtvrtá v našem pořadí, je pláž Gialos. Snad není tak esteticky úhledná jako Egremni a po pravé straně vyčnívají u břehu z moře skaliska a větší balvany, ale její nespornou výhodou je velmi dobrá dostupnost a je také nejméně kilometr dlouhá. Autem se dostanete přímo k pláži a není zde problém s parkováním ani pro karavany, vše zdarma. Na rozdíl od předešlých je tady voda tak průhledná, že vidíte do několikametrové hloubky až na dno bez brýlí. Smůla, že na této straně ostrova se mušle jaksi nevyskytují, zato kamínky bývají pěkné, zcela okrouhlé až kulaté. Tak jako zatím všude, i zde se někteří návštěvníci ubytovávají na pláži na zřejmě delší dobu ve stanech. Příště bychom rozhodně za kemp zbytečně neutráceli, pár dní se to takto, než se něco sežene, dá v pohodě přežít. K tomu je Gialos jako stvořený, squoterům zaslíbený. Z několika plážových barů se dokonce linulo velmi decentní rege, vhodně podkreslující charakter tohoto místa.
Lefkada, hlavní město: Navečer navštívíme metropoli ostrova. Asi nejenom milovníky architektury uchvátí malebné uličky, které již pár metrů od hlavní nábřežní tepny skýtají neuvěřitelný klid, útulnost a přívětivost. Člověk má pocit, že by se měl vyzout, jako by procházel bytem samotným, na přilehlých zahrádkách a záhonech rostou bylinky, zelenina i subtropické ovoce. My však pohříchu hledáme pravý opak a míříme na dlouhou hlavní pěší zónu, skýtající jednak možnosti zajímavých nákupů oblečení a suvenýrů, jednak restauraci Indigo, kde se v rámci občerstvení můžeme připojit přes wi-fi na internet a ukojit zvědavost, co tež doma nového, stačí si u obsluhy vyžádat „password“ a nastavit síť.
V Řecku mají jinak moc pěkný zvyk, že k pivu dostanete pokaždé i malé občerstvení, od brambůrek, přes na naše poměry nevídané množství oříšků a slaných krekrů, až po malou svačinku v podobě jednohubek ze sýra, šunky a zeleniny. Také je zajímavé, že hosté nejsou nijak pobízení k další konzumaci, posezení si můžete užít co libo. Při placení je pak celkem zbytečné snažit se částku zaokrouhlovat, chcete-li dát dýško – vždy vám vydají přesně dle účtenky, takže je lepší to nechat na stole při odchodu. Lehce nepříjemné na hlavním městě bylo, že se tu kromě v Řecku všudypřítomných černochů nabízejících notně předražené suvenýrky všeho druhu, objevili i klasičtí žebráci, což jsme jinde nezaznamenali.
Kathisma: Dalšího dne navštívíme pláž, která leží asi kilometr nahoru od Agios Nikitas. A na této jediné se nevykoupeme. Ač v parametrech nádherná po všech stránkách, je určena zejména lidem, kteří se rádi sdružují. Je zaplněna stovkami deštníků a lehátek, pronajímaných za 5 euro, a to rozhodně nemáme zapotřebí. Podle dosavadních zkušeností podezíráme zejména Italy, že se tu cítí dobře – rozhodně si velmi rádi zapíchnou svůj slunečník co nejblíže k vám, aby vás mohli obšťastnovat svými hlasitými sáhodlouhými hádavými hovory na zřejmě jakékoliv téma….
Policie: Další den se cestou horami setkáváme s policií. V Řecku policajty spatříte zřídka, snad jedině v Athénách při demonstracích a nutno říci, že i díky tomu se v této zemi cítíte velmi příjemně(u nás to pro srovnání vypadá jako v policejním státě). Také náš zážitek hovoří sám za sebe: serpentinami se pomalu sune nějaké auto a za nimi jede blikající policejní teréňák. Civilisté z nám nepochopitelných důvodů nezastavují, i když míjejí několik odpočívadel. Policisté je trpělivě sledují, nesnaží se je předjet ani zastřelit a když už to trvá nějaký ten kilometr, tak to vzdávají, vypnou maják a odstavují džípa na odpočívadle…
Stejně tak se není třeba obávat, že parkujete nevhod a dostanete botu, pokud asi přímo nezatarasíte cestu, parkuje se opravdu všude, kde to jde. Vede to k úvaze, že v Řecku pořád jaksi zůstává člověk a jeho potřeby na prvním místě, aniž by to zjevně vedlo k anarchii a neúctě k zákonu. Zřejmě tak nějak geneticky mají plné zuby šikanování úřední a policejní mocí z dob nadvlády osmanské říše. Dokonce si troufám tvrdit, že je to snad poslední místo, kde můžete mít dojem legendárního zlatého věku, řídícího se ne uměle vytvořenými zákony, ale jednoduchou filozofii „žít a nechat žít“… Neboť jak k tomu podotknul velký Lao c: „Když bujejí zákony a rozkazy, zvětšuje se počet zlodějů a lupičů".
Porto Katsiki: Konečně se také vydáváme směrem na Vasiliki na osmou nejkrásnější pláž světa. Je poněkud vzdálená od předchozích, ale přístup je dobrý, dá se parkovat s placením i bez. Voda v laguně je přenádherná, ale to je tak všechno. Je zde silně přeplněno, zátoka je překvapivě malá a moře je o poznání chladnější. Z vysoké skály nad vámi skutečně padají kousky kamenů, které i v menším průměru mohou být dost nebezpečné a pláž sama je, na rozdíl od předešlých, povětšinou hrubě stěrkovitá a úzká. Velké výletní lodě pak nekompromisně míří přímo na střed mezi koupající se lidi a přistávají na pláži, aby vysadily další várku turistů. Celkový dojem: zapomeňte na Porto Katsiki, je to mýtus, v sezóně to vůbec nestojí za to. Proto jedeme na:
Megali Petra: neboli Velké kameny. Ty opravdu u břehu jsou a pokud se chcete dostat do druhé části pláže, kde se už nevyskytují, budete muset podstoupit zkoušku štíhlosti – přístup je přes škvíru v balvanech, která spolehlivě eliminuje populaci standartních měr a vah od plnoštíhlých nebo si to rozdat s příbojem bijícím do skal a vzít to přes moře.
Odjezd: Standartním mezinárodním zvykem je opustit pokoje mezi desátou a jedenáctou odpoledne, takže dopoledne vyrážíme na zpáteční cestu, míříce na Soluň, kterou však po asi pěti hodinách jízdy míjíme a vydáváme se směrem na:
Chalkidiki: kde z nostalgie navštívíme naši dávnou první destinaci v Řecku, letovisko Polichrono. Po zkušenostech s kempováním na Lefkadě se rozhodneme sehnat nocleh na dvě noci v apartmánu. Opět na druhý pokus dostaneme nabídku přímo v hotelu na pláži za 50 euro na noc, ale odmítáme a hledáme dál.
Zdá se, že Polichrono v současnosti ovládá zejména srbská klientela, čeština již není takovou samozřejmostí, jako kdysi. Městečko vypadá oproti dřívějšku pustě a nám trvá hodinu, než v místním obchůdku získáme kontakt na „rooms to let“. Potíž je hlavně v tom, že zdejší lidé se tvrdošíjně odmítají naučit alespoň základy anglické konverzace, to zůstalo stejné. S pomocí milé Rusky z taverny a pana prodavače z koloniálu se konečně s řeckým ubytovatelem dostaneme k pokoji v penzionu, opět třílužkovém s přistýlkou, s balkónkem a dokonce s klimatizací. Řek bravurně improvizuje a na dlaň píše 35, což je bezva. Manželka pak říká „dio nichta“, na což pán napíše na dlaň dalších 35, podtrhne a napíše součet 70 – a pak se namáhejte s učením se cizích jazyků, když to jde i daleko jednodušeji!
Ještě večer si užijeme to, co je na „prvním prstu“ poloostrova nejlepší – noční koupání ve třicestistupňovém moři. Pokud tedy máte boty do vody, protože mořské ježky neradno podceňovat a než dojdete přes desetimetrové pásmo na písčiny, můžete se nepříjemně popíchat( což se skutečně některým z nás při první návštěvě stalo). Nazítří už to není ono, moře ve dne je evidentně ne příliš čisté a plážička u promenády uzoučká, zkrátka nebe a dudy ve srovnání s Lefkadou. I návštěvníci nám připadají takoví jiní…
Lidl 2: Odpočinutí se druhý den ráno přesunujeme do naší poslední zastávky na cestě domů – Thesaloniki. Cestou z Polichrona nakoupíme nezbytnou fetu a řecké jogurty v místním Lidlu a mimoděk se staneme klasickými „Čechy“. Nemaje po ruce dvoueurovku (drobné schováváme na mýtnice nazpátek), přechytračím nákupní košík pětikorunou. To se nevyplatilo jisté paní, která nic netušící dceři vnutila v dobré víře právě 2 eura v záměnu za vozík… Veřejně všem slibuji, že už to neudělám.
Soluň: Za necelou hodinu nás dálnice přivádí do Soluně a navigace do centra k bílé věži, kde je velká tržnice. Je čas k posledním nákupům. Oděvy z Turecka jsou za babku, cenovky 2, 3, 5 euro zcela převažují a ve stejných relacích je i nádherná bižuterie – nesporně ráj pro ženy. No a pro milovníky oliv není nic lepšího, než si do pětilitrové bandasky za 2.50 navybírat ty nejnejnej z desítek druhů, které prodejci nabízejí a samozřejmě smíte ochutnat všechny, takže řádný a výborný gyros, který případně cestou na tržnici zkonzumujete, není tím nejlepším nápadem.
Jinak zaparkovat někde poblíž může být dost nesnadné, proto volíme malou podzemní garáž u tržnice za 6 euro na hodinu a 3.50 za každou další napočatou. Zvláštností tady bylo, že jsme oproti lístku s číslem odevzdali klíčky od Golfa obsluze garáže a ta s naším autem sama zaparkovala kdesi v hlubinách pod domem. Chtělo to opět trochu víry, že to bude dobré, nechali jsme tam samozřejmě vše, vyjma dokladů a peněz. Trochu nás oblévalo, když jsme si představili, že přijdeme a po garáži ani stopa a úplně jiný člověk nebude chápat, jaké auto že po něm chceme. Ale dobře to dopadlo, zbytečná paranoia, kriminalita v Řecku, jak známo, je poměrně nízká.
Domů: Odpoledne tedy vyjíždíme na Evzoni. Máte-li rádi místní specialitu Ouzo (tekuté hašlerky), je nejlepší nechat si tento nákup až na duty free shop v Evzoni. Dvoulitrovka nejlepší značky s číslem „12“ tu vyjde na pouhých 8 euro, jinak většinou dáte 5,- za sedmičku. Celníci, zvláště v Maďarsku se rádi dívají do kufru auta, takže je dobré nemít toho hodně a ne zrovna na očích.
Krize: Ráno, blízko slovenských hranic, dostávám po noční jízdě krizi. Místo kolony aut, vinoucí se ve tmě do kopce v dáli přede mnou, vidím jet vláček a zmocňuje se mne podivná euforie… Neklamné znamení, že se blíží záludný mikrospánek! Rychle odstavuji auto a požádám rozespalou manželku o vystřídání. Pak už z polospánku slyším jen: „hranice s Rakouskem, to snad ne?!“ Jsem však příliš unavený, a tak to nechávám být, někam dojedeme. Nakonec vše dobře dopadne a po malém zbloudění a jízdě v protisměru se dostáváme na Slovensko, kde máme záchytný bod nedaleko Nitry.
Závěrem: Tuto cestu rozhodně doporučujeme, nádhernější místo v Řecku zřejmě nenajdete. Není vhodná pouze pro řidiče začátečníky a ty, kteří lpí na dokonalém vzhledu svého vozu – na Lefkadě s nějakým tím škrábancem od křoví prostě musíte počítat.
Hodně zdaru na vaší cestě vám přejí
HERO
Komentáře
Přehled komentářů
Tuhle trasu jezdime po ose 4x rocne a protoze uz ve stanu spat nechci, a nikam nechvatame, rada - pri ceste z Prahy ujedeme cca 1200km v pohode a prespavame v motelu Predejane v Srbsku. Je vedle silnice, nelze minout. Velky komplex i pro karavany a kempry, hotel s velkou kapacitou, parkoviste hlidane, obrovska kapacita restaurace,24 hodin v provozu vcetne obchodu s potravinami a skvelou slivovici, ceny vytecne.. najime,napijeme, prespime a rano valime smer Lefkada...Zpet do Cech opet ujedeme cca 1200km a hned prvni odbocka za Madarskou hranici je maly rodiny penzion Forro Fogaro-parkovani uvnitr oploceneho objektu, vytecna kuchyne,hezke prostredi... vsechno se to necha vygooglovat a za leta se nam tyto 2 podniky osvedcili jsko nejlepsi i ve vztahu k ujete trase, personalu atd. ;-) tot vse, tak nekdy na Lefkade ahoj a v baru U Kocoura na zdravi ;-)
pekny cestopis
(karel strobl, 11. 6. 2015 15:18)
Na Lefkadu podmorsky tunel nevede, ale je po ceste pri prujezdu Prevezou, odsud je to na Lefkadu jeste asi 20 km.. Porto Katziki je nadherna plaz,ale v lete blbost, Milos,Egremni,Gialos jsou krasne a nikdy ne preplnene plaze s pruzracnou vodou, ale jsou tu i male plaze, krasne, trochu schovane..Afteli,Amuso,Agio Fili... Lefkada je krasny, vonavy ostrov plny zelene.. verte mi, zijeme tu uz 8 let... ;-)Kdyby nnahodou www.edenlefkada.com ;-)
podmořský tunel???
(jara, 9. 8. 2013 14:33)
Na Lefkadu podmořským tunelem? Jezdíme tam už cca 20 let, ale vždy po zvedacím:
http://www.recko.name/FotoView.php?kde=A&id=4853
Re: podmořský tunel???
(HERO, 13. 1. 2014 10:31)http://www.recko.name/FotoView.php?kde=B&id=115207
a jeste snad
(karel strobl, 11. 6. 2015 15:37)